Minimálně placka letos bude! věří Rolinek. Jak vzpomíná na Německo?
Foto: Facebook
Je dodnes posledním kapitánem, který dovedl národní tým ke zlatu na mistrovství světa. Tomáš Rolinek vzpomíná s odstupem jedenácti let na v mnohém nezapomenutelný šampionát v Německu a jedním dechem dodává: „Jsem přesvědčen, že minimálně placka letos bude, kluci můžou přivést i zlato.“
Od památného šampionátu v Německu uplynulo 11 let. Přijde vám, že už je to taková doba?
Je to, jak jste řekl. Když si člověk na to mistrovství vzpomene, bylo to skvělý, ale už je to 11 let. Souvisí to i s dobou, která je uspěchaná. Ten čas prostě letí.
Vážíte si zlatých medailí s odstupem o to víc, když se vašemu týmu před šampionátem a vlastně i během něj moc nevěřilo?
Člověk je za takový úspěch rád, jakkoliv k němu dojde. Vážíte si toho stejně i v případě, že bychom to vyhráli a měli tým plný individualit. Ale ty prognózy byly takové, že tam jedeme s týmem, se kterým můžeme klidně udělat i ostudu. Zisk mistrovského titulu nikdo nečekal.
Vnímali jste skeptické hlasy veřejnosti?
My sami jsme cítili, že nás nikdo nepasuje do role favoritů. I okolní týmy se divily, že s takovým týmem jedeme na šampionát a ptaly se, co tam jako budeme dělat. A on tomu začátek mistrovství nasvědčoval. Naše výkony byly takové chaotické, vyhráli jsme první zápas, ale pak prohráli s Norskem.
„Člověk je za takový úspěch rád, jakkoliv k němu dojde. Vážíte si toho stejně i v případě, že bychom to vyhráli a měli tým plný individualit."
Čím si to s odstupem vysvětlujete?
S odstupem času musím říct, že to vidím v tom, že spousta hráčů byla tehdy na mistrovství poprvé. Za nominaci byli samozřejmě rádi, ale ještě nevěděli, co od toho čekat a co takový turnaj obnáší. Naše výkony byly takové bojácné, šli jsme si zahrát a nepůsobili jsme jako jeden tým. Zlomilo se to po tom proslovu, který měl Jaromír Jágr. Najednou si všichni uvědomili, že nechceme být ti první, kteří nepostoupili do čtvrtfinále. Říkali jsme si, že tohle přece nechceme zažít.
Proslov Jaromíra Jágra přišel po zápase s Norskem, že?
Ano, je to už jedenáct let, ale mám pocit, že to bylo po Norsku. Pro nás všechny byl Jaromír Jágr obrovská legenda, takže jeho slova měla vždycky svou váhu.
Jaromír Jágr se nikdy netajil tím, že proslovy a kapitánství nevyhledává. Takže tohle jeho gesto pro vás značilo, že situace je opravdu vážná, co?
Jaromír sice kapitánem být nechtěl, ale všichni vnímali, že právě on je v kabině lídrem. Když něco řekl, mělo to váhu. Pro nás hráče z Evropy, kteří nikdy nehráli NHL, byl Jaromír legendou, ke které jsme vzhlíželi. Říkali jsme si: máme tam Jaromíra a on to rozhodne. Možná i to byl jeden z důvodů, proč to na začátku turnaje moc nešlo. Ale po tom proslovu si každý uvědomil nějakou svou roli, kterou v týmu měl.
Jenže po porážce od Švýcarska jste museli zvládnout zápasy s Lotyšskem a Kanadou, abyste vůbec postoupili do čtvrtfinále. Těžké chvíle, že?
Myslím, že jsme byli víc soustředění. Bylo to postavené tak, že nás čeká zápas s Lotyšskem, který musíme zvládnout, abychom vůbec měli nějakou další šanci. Totéž platilo pro následující zápas proti Kanadě. Neřešili jsme, jak to bude za dva tři zápasy, ale šli jsme zápas od zápasu. Tím, že jsme Lotyšsko a Kanadu porazili, tak se mužstvo ohromně semklo a dodalo nám to sílu. Od té doby to bylo jako když někdo luskne prstem. Začalo klapat úplně všechno.
„Naše výkony byly takové bojácné, šli jsme si zahrát a nepůsobili jsme jako jeden tým. Zlomilo se to po tom proslovu, který měl Jaromír Jágr."
A dovedete si představit, co by se dělo, kdybyste byl naopak první kapitán, který do Prahy přiletí s tím, že jeho tým nepostoupil do čtvrtfinále?
Tu náladu ve společnosti jsme vnímali. Já za sebe jsem nechtěl být první kapitán, který by svůj tým nedovedl ani do čtvrtfinále. Dali bychom hlavu na špalek, aby se to nestalo. Nikdo nechtěl být u takového neúspěchu. V té době se v Česku řešily povodně, takže spousta lidí byla v těžké životní situaci, ale i přesto nám do kabiny chodily povzbudivé zprávy, jak nám drží palce. I tohle nám strašně moc pomohlo, šlo o další dílek mozaiky, díky kterému jsme ty zápasy zvládli.
Vy osobně jste týmu pomohl třemi góly v oslabení, z toho dva padly proti Lotyšsku v prvním zápase o všechno. Na mě jste vždy působil jako hráč do nepohody. Vnímáte se tak i vy sám?
Já to mám nastavené tak, že hlavně nechci prohrávat. Vždycky jsem porážky nesnášel. Ať si půjdu zahrát cokoliv, vždy udělám maximum pro to, abych vyhrál. V těch důležitých zápasech to bylo stejné. Moje góly v oslabení byly spíš dílem náhody, šel jsem do nich hlavně s tím, že chci vyblokovat nějakou střelu a pomoct týmu. Góly byly něco navíc.
Když jste zápasy Lotyšskem a Kanadou zvládli, byla to velká úleva, že?
Ano, ale zároveň jsme věděli, že nás čekají další zápasy. Člověk si říkal: Zvládli jsme těžká utkání, tak tu sílu v týmu máme a můžeme jít dál. Navíc do dějiště šampionátu dorazily manželky. A další členové našich rodin, které pozval svaz. I to byla další motivace, abychom se porvali o co nejlepší výsledek.
„Já za sebe jsem nechtěl být první kapitán, který by svůj tým neodvedl ani do čtvrtfinále."
Nebyla pak ve skutečném play off vaše výhoda v tom, že vy už jste měli zařazený nejvyšší převodový stupeň, kdežto třeba Finové měli průběh turnaje o poznání klidnější a tím pádem nemuseli hrát až do čtvrtfinále nadoraz?
Mohla to být naše výhoda. Ale já si pořád myslím, že jsme ty zápasy vyhráli díky tomu, že nám po postupu do čtvrtfinále spadl obrovský kámen ze srdce. Zachytal nám skvěle brankář, byť jsme třeba proti Finsku nebo Švédsku nebyli herně lepší. Ale všichni hráli na absolutní hraně svých možností. Navíc bylo mistrovství světa v Německu blízko českých hranic, měli jsme tam spoustu fanoušků a musím říct, že od těch dvou zápasů proti Lotyšsku a Kanadě se každý hráč obětoval celkově pro tým.
Foto: Facebook
Čtvrtfinále i semifinále dospělo až do nájezdů. Snažili jste se rozhodnout už v prodloužení, nebo jste naopak čekali právě na nájezdy, protože jste věděli, že máte Tomáše Vokouna, Jana Marka nebo Lukáše Kašpara?
V prodloužení nemůžete čekat. Hrajete tak, abyste gól nedostal a zároveň hrajete tak, abyste ho dal. Ale oba zápasy došly až do nájezdů a v tu chvíli víte, že je to padesát na padesát. Věděli jsme, že máme Tomáše Vokouna a šikovné hráče, ale zároveň si říkáte, že šikovné hráče má i soupeř. Já nájezdy nejezdil, takže jsem se jen modlil, aby to kluci zvládli a aby se postoupilo.
A byl jste hráč, který se na nájezdy dívá, nebo naopak ten, který raději otočí hlavu jiným směrem?
Já bych se na nájezdy nevydržel nedívat. Když jsme jeli my, tak jsem puk tlačil do brány a když jel soupeř, tlačil jsem Tomáše Vokouna, aby nájezd chytil. (usmívá se) Takže jsem se díval a věřil, že to zvládneme.
„V té době se v Česku řešily povodně, takže spousta lidí byla v těžké životní situaci, ale i přesto nám do kabiny chodily povzbudivé zprávy, jak nám drží palce. I tohle nám strašně moc pomohlo."
Zvládli jste a postoupili do velkého finále s Ruskem. Vnímali jste to tak, že do něj jdete coby strážci zlatého hattricku, na který Rusové tehdy útočili?
Věděli jsme, že útočí na zlatý hattrick, ale zároveň jsme věděli, že mají skvělý tým. Byl to tým na úrovní olympiády. Já už do té doby jedno finále v Rize 2006 prohrál a nechtěl jsem skončit zase druhý. Ale zároveň jsem ctil sílu soupeře. Musím říct, že jsme se sice rychle dostali do vedení, ale Rusové si s námi první třetinu dělali, co chtěli. Byla to obrovsky těžká třetina a nebýt skvělého Tomáše Vokouna, odjížděli jsme s debaklem. O přestávce jsme si pak s Petrem Čáslavou říkali, že takový tlak a kolotoč nemůžeme vydržet celých 60 minut.
Řekli jste si něco ve smyslu: Rusové mají víc individualit, takže musíme doslova padat na hubu, protože jedině tak je můžeme porazit?
Takhle nějak to určitě bylo, ale my jsme si tohle říkali po celou dobu trvání turnaje. Individualit jsme tolik neměli, takže jsme se museli odrazit od týmového pojetí a od toho, že každý zápas odehrajeme na hranici svých možností.
„Už jsem viděl spoustu takových gólů, které platit neměly a platily. A naopak. Vím, že mi kluci na střídačce něco říkali, Petr Vampola se radoval, ale já chtěl zůstat v klidu."
Na konci druhé třetiny pak přišel váš slavný moment, kdy jste dostal puk do brány odrazem od brusle, načež se šlo kontrolovat video. Věřil jste, že gól bude uznán?
Tenhle moment mám dodnes před očima. Viděl jsem ho několikrát i v televizi, dva Rusové se srazili u nás v pásmu a my jeli s Karlem Rachůnkem do brejku. Karel mi předložil puk, já jen sprintoval do brány a ten puk se mi odrazil od brusle za čáru. V tu chvíli jsem věděl, že jsem dal gól na mistrovství světa, ale šlo se kontrolovat video a já se nechtěl radovat. Jednou je to gól bruslí a vy nikdy nevíte, jak rozhodčí zareaguje. Už jsem viděl spoustu takových gólů, které platit neměly a platily. A naopak. Vím, že mi kluci na střídačce něco říkali, Petr Vampola se radoval, ale já chtěl zůstat v klidu.
Foto: twitter.com/narodnitym
Ale když rozhodčí ukázal směrem ke středu kluziště, museli kámen, který vám spadl ze srdce, slyšet až doma ve Žďáru.
Byla to obrovská úleva, ale zároveň jsme věděli, že ještě pořád není konec. Takže ano, byl to hezký pocit, ale pořád nás čekalo ještě dalších dvacet minut.
Nicméně alespoň částečná úleva to být musela, ne? Měli jste k dispozici náskok dvou gólu a věděli jste, že jednou si můžete dovolit inkasovat.
To ne, ale vedení nám obrovsky pomohlo v tom, že Rusové se to už ve třetí třetině snažili tahat individuálně. Oni jsou tak navyklí, že když prohrávají, snaží se hrát na sebe a už tam není tolik týmovosti. Ale i tak jsme věděli, že náskok dvou gólů se dá smazat lusknutím prstu, snažili jsme se proto nedělat chyby.
To pro vás musely být poslední dvě minuty, kdy měli Rusové i díky vašemu faulu přesilovku pět na tři a poté šest na čtyři, muka.
Musím říct, že to, co jsem udělal, byla ode mě hloupá chyba. Byl to stupidní faul a já okamžitě věděl, že půjdu na trestnou. A ta muka… Nikomu bych je nepřál. I po jedenácti letech, když si na to vzpomenu, běhá mi mráz po zádech. V tu chvíli jsem na té trestné ani nechtěl být a chtěl být na kterémkoliv jiném stadionu v Německu. (směje se)
„Rusové jsou tak navyklí, že když prohrávají, snaží se hrát na sebe a už tam není tolik týmovosti."
A když Rusové snížili na 2:1, bylo to ještě horší, co?
(směje se) Stoprocentně! Soupeř měl pořád nějaký čas na vyrovnání a já prožíval obrovská muka, za která jsem si ale svým způsobem mohl sám, protože jsem udělal stupidní faul, který nám ale mohl finále zkazit. Nikomu bych to nepřál. Když poté zazněla poslední siréna, byla to obrovská úleva. Vždycky je krásný pocit, když můžete skákat ze střídačky na led a já jel z druhé strany od trestné lavice. Postupně vám pak začíná docházet, že se vám povedlo něco velkého. Každému sportovci, který udělá nějaký velký úspěch bych přál, aby mohl slavit s fanoušky na Staroměstském náměstí. Bylo to skvělé.
Byl právě tohle váš kariérní vrchol?
Jednoznačně! Vyhrál jsem sice i českou extraligu s Pardubicemi, ale myslím, že vyhrát mistrovství světa je nejvíc, čeho jsem mohl v kolektivním sportu dosáhnout.
„Myslím, že letos, jak je tým namixovaný, tak udělá minimálně placku."
Asi by bylo fajn, kdybyste po jedenácti letech už nebyl posledním kapitánem, který přivezl zlato a kdyby se k vám letos přidal Jan Kovář, že?
Ano a moc bych to klukům přál. Mistrovství světa sleduju a fandím každý rok. Myslím, že letos, jak je tým namixovaný, tak udělá minimálně placku. Dokonce bych řekl, že ohledně sestavy se nám to sešlo tak, že jsme možná i největší favorité na zlato. Jak říkám… Moc bych to klukům přál, může se podařit, že přivezeme i tu nejcennější medaili.
Letos se nám to sešlo téměř ideálně, že? Byť jména titul nevyhrávají.
Máte pravdu, my jsme v roce 2010 taky neměli moc jmen a vyhráli jsme. Ale jsem přesvědčený o tom, že letos už úspěch přijde. Tým je skvěle namixovaný, máme Šimona Hrubce se skvělou formou, velmi dobrou obranu i dobře namixovaný útok. Koukal jsem na soupisky jiných týmů a ta šance je letos velká.
Říkal jste, že mistrovství světa každý rok sledujete. Projevujete u televize stejné emoce, kterými jste se prezentoval dřív na ledě?
Sleduju to s klidem, protože u televize to nemůžu nijak ovlivnit. Člověk v sobě nemá adrenalin, který máte na ledě. Takže to sleduju s klidem a fandím. (usmívá se)
Foto: Facebook
Share on Facebook
