Kanonýr Nedomanský: Český hokejový národ je neuvěřitelný. Bylo vínečko...

Václav Nedomanský | Foto: Český hokej

Kamenná síň slávy v pražské Nekázance, která byla otevřená tři dny před zahájením světového šampionátu, přivítala pár hodin před utkáním českého národního týmu s Kanadou vzácného hosta. Expozici si prohlédl Václav Nedomanský, mistr světa z Prahy 1972 a nejlepší střelec reprezentační historie se 163 góly.

Rodák z Hodonína a excelentní kanonýr hájil barvy Československa na deseti světových šampionátech v řadě (1965 až 1974), odehrál dva olympijské turnaje a v dresu se lvíčkem vytvořil střelecký rekord, který možná zůstane nepřekonaný. V barvách Slovanu Bratislava, kde strávil celou ligovou kariéru, přidal 369 gólů.

Po odchodu do exilu v roce 1974 si úspěšně prodloužil kariéru v profesionálních soutěžích WHA a NHL, ale komunistický režim se pokoušel navždy vymazat jeho jméno. Nesmělo se nikde uvádět, zmizelo ze statistik. Pro pozdější hokejové generace se tento skvělý hráč stal vzdálenou figurou.

Přicestoval jste ze zámoří teprve den před utkáním Česka s Kanadou. Jaký vás čeká program?
Těším se na hokej. Viděl jsem několik zápasů v televizi. Atmosféra je ohromná, určitě lepší než ve většině zápasů NHL, kde se teď hraje play off. Český hokejový národ je neuvěřitelný. Na ulici a kolem stadionu registruji mnoho mladých lidí, což je zajímavé nejenom pro mě, ale pro celý svět. Zůstanu do konce šampionátu.

Líbí se vám hra domácí reprezentace?
Hráči jsou velmi snaživí a dokážou zvrátit zápas v poslední části. Soupeři podle mě nejsou dost kvalitní na to, aby ohrozili první šestku nebo osmičku. 

Myslíte, že přinesete štěstí českému týmu?
To ne, já nenosím štěstí. Spíše, když něco odhadnu, tak to odhadnu špatně.

Foto: Twitter Hockey Hall of Fame

Čerstvá posila Pavel Zacha nosí vaše číslo 14. Těší vás to?
Nijak moc to nesleduji. Už mi moc neříká ani ta čtrnáctka. Je to každého volba.

Všude se hovoří o Davidu Pastrňákovi. Vy jste byl také hvězda. Dá se vůbec porovnávat tlak, který byl vyvíjen na vás, s tím dnešním?
Asi to nelze. Současná síla médií je ohromná. Co byla sláva v naší době, to je dnes polní tráva. Doufám, že hráči, kteří přicestovali dodatečně, budou alespoň cítit, že jsou posilou pro národní tým.

Mezi pražským šampionátem v roce 1972, kdy jste pomohl vybojovat titul mistrů světa, a tím letošním, spatřujete také velký rozdíl?
I tehdy to bylo bouřlivé, ale ne jako teď. Měli jsme velmi silný tým, který se budoval dlouho a nechybělo mu sebevědomí. Čekal se od něho dobrý výsledek. Za těch více než padesát let se ale všechno tak strašně změnilo, že se to asi nedá srovnávat. 

Připomenete tehdejší největší zážitky?
Vítězství nad Rusáky, to je jasné. Nadšení v hokejovém národě bylo taky citelné. Byla to velká pomoc a vážil si ho každý v týmu. Prožívali jsme radost, ale nebyla moc velká oslava. Měli jsme zajištěné zlato, ale čekal nás ještě poslední zápas proti Finsku. Co mohu potvrdit, že trenér Pitner podle sázky skončil oblečený v bazénu.  

Na letošním turnaji někomu chybějí Rusové. Někomu ne. Jaký je váš názor?
Mně Rusové nechybějí vůbec. Hned od začátku (invaze na Ukrajinu – pozn. aut.) jsem to komentoval, myslím, i do českých novin, že podle mě se stala chyba na straně NHL, která měla dočasně suspendovat Rusům víza a jejich pracovní povolení v Americe. Nenechal bych je hrát, dokud se nevyřeší konflikt. Problém je ten, že majitelům klubů je to jedno. Platí velké peníze a chtějí vyhrávat zápasy.

Svoji vlast jste navštívil i v minulém roce?
Ano, byl jsem tady v únoru a březnu. Dotáčel se filmový dokument. Zastavili jsme se v Praze, Bratislavě a Hodoníně. Bylo to zajímavé, ale trochu i smutné. Každopádně jsem tady udělal, co jsem chtěl, aby po mně zůstala nějaká vzpomínka, když přicházím do věku, kdy se dá očekávat cokoliv.  

Zmocnily se vás nepříjemné pocity z toho, co jste tady musel nechat?
Nejtěžší to bylo v Bratislavě, kde jsem hrál dvanáct let. Systém mě tam vybudoval a zabezpečil finančně. Potom mi všechno vzal. Bylo to dost těžké. Zůstalo to v mé mysli, ale nejsem finančně ani materiálně poznamenaný. Po odchodu jsem začínal od nuly. Jinak to nešlo. Nechovám zášť, ale byla to pro mě škola života v tom smyslu, jak nejlepší kamarádi se mohou stát nejhoršími nepřáteli.

Proslechlo se, že s manželkou zvažujete usadit se v Praze. Jaká je skutečnost?
Nosíme to v hlavě. Nyní jsme o tom ještě moc nediskutovali, přijeli jsme teprve včera. Zkoušíme zatím krátkodobě tady žít. Pronajali jsme si byt. Doufám, že to zvládneme po všech stránkách, ale když sleduji ten provoz v Praze, spousty lidí a neočekávané okamžiky, tak si to samozřejmě asi vezme čas.   

Letos v březnu jste vstoupil do řad osmdesátníků. Jak jste oslavil narozeniny?
Nejsem na oslavy, ani moje žena. Hlavně jsem rád, že zdravotně jsem tam, kde jsem jsem. Bylo vínečko, ale to je skoro každý den.

Byl jste hokejovým novinářem, trenérem, skautem i manažerem slovenské reprezentace na olympijských hrách. Stále jste činný v hokejovém prostředí?
Spolu s dalšími asi deseti lidmi jsme zakládali klub Vegas Golden Knights. Vybrali jsme hráče, kteří za šest let vyhráli Stanley Cup. Bylo mi pětasedmdesát a od té doby již nejsem nikde organizovaný. Stačilo to. Ale pořád mě naplňuje zájem o hokej, vývoj hry, přicházející změny. Sleduji třeba tři zápasy NHL v televizi, když mám příležitost – a snažím se fungovat v rámci možností.

Share on Facebook Share on Twitter

• Reprezentace
• MS hokej 2024